V dnech letních nejraděj’ já se svým synkem dlíval
ve volné přírodě pod čistým nebes blankytem,
můj duch se v poesie vlnách koupal, sníval,
až v šeru počal mizet kraj náš, loučící se s dnem...
A synek můj si na zemi tich s kvítím hrával,
můj synek ubohý, dnes mrtvý, Bože, jaký žal!
co chvíli ke mně pohlédl, na mne se smával –
ten krásný život věčně žít, můj Bože, bych si přál!
I dnes, kdy hořem sešedivěl vlas, rád dlívám
ve volné přírodě pod čistým nebes blankytem,
v kraj širý, daleký, až k modru hor se dívám
a je mi, jak by syn můj měl se vrátit každým dnem...