Už nikdy nám tak sladkým život není,
když někdo drahý navždy odejde
do ticha věčného, do říše zapomnění,
kde věčnost bez konce, kde není noci, dne.
Stín těžký leží na duši a každá radost v ráz
zanikne v zamyšlení nad marností všeho,
pod nohou cítíš půdu nejistou, divoký sráz,
kde chví se dole ve tmě hrůza čehos’ tajemného...
Už nikdy nám tak sladce slunce nezazáří,
tak nikdy květy vstříc nám vonět nebudou,
neb na všem zůstal smutek pohledu těch drahých tváří,
jež, červů kořist, tlejí zvolna země pod hrudou...