Už dávno píseň nezazněla
ze rtů mých ubledlých,
už dávno radost nerozchvěla
v červeň běl lící mých.
Má mužnost rozkvetlá
v hrob pomalu se sklání
a ze dna duše, kde cit plá,
slyšet jen stesk a lkání.
Můj Bože, Bože, dovol jen,
dříve, než leb svou skloním v hrobě,
bych aspoň jeden, aspoň jeden den
své drahé přivinul, ach, k sobě...