Ve vřavě války kouzelný tvůj květ,
ó umění, mou duši vůní opájí,
že necítím tak žití svého běd,
jdu klidně, jako ve snu, hrobu po kraji...
I srdce mého stesk po miláčcích,
již v dálné žijí zemi rodné, čarovné,
se smírně rozplývá v tvých obláčcích,
ač mnohdy hrozí přervat rozmach duše mé.
Však ty’s mi ještě víc než útěchou,
ó umění, ač ni tvým laurem nezhrdám:
v tvých sadech tuším stopu odvěkou,
v tvých červáncích se tají Věčnost... i Bůh sám...