Tak životem jsme šli vždy ruku v ruce,
ať bouře burácela nad námi,
ať slunce rozžehlo se dálkami,
tak v radosti jsme spolu šli i v muce.
Dech vonný šumavských těch hvozdů krásných
nám útěchu a sílu v duše lil,
že často život rozkoší nám byl
a že jsme prožili dní řadu jasných.
V nejtěžších chvílích nad hrobem jsme stáli,
v němž věčný sen spal předrahý náš syn,
a krutý bol, jejž vrhl smrti stín
v náš život, láskou jen jsme přemáhali.