Po dlouhých zimy vánicích
když stromy v naší aleji
sníh se svých větví setřesou,
květem se bílým zaskvějí, –
tu s vděčností se pohled náš
a radostně k nim obrací,
že jaro se vším půvabem
se zase k nám již navrací.
A v hloubi srdce cítíme,
jak drahy nám ty stromy jsou:
kdyby i plodů nedaly,
nás těší dost již krásou svou.