Já často, Bože můj, jsem nespokojen býval
s osudem svým, jejž příliš za krutý jsem měl,
roztrpčen, chmurně jsem se na lidi, svět díval,
květ před zrakem mým vad’ a slunný den se tměl...
Jak roky jdou však, šediví a chladne hlava,
úží se obzor tuh, jimž nepostačil svět,
a život každým dnem se krásnějším mi zdává
a líto je mi marně utracených let...
A často, osvěžen když vstávám ráno z lože,
co slunce jásá mi vstříc zlatým paprskem,
já nevím ani, jak dost děkovat Ti, Bože,
za holý život jen, jen za to, že tu jsem!