Lán klasů zrajících, teď vánkem rozechvěný,
se vlní v ladných křivkách tiše do dáli
a tulák cestou, hořkostí vší naplněný,
klne, že chléb mu bez práce kdes’ nedali...
Na mezi, stolisté kde růže nezavoní,
kde planých růží skví se jenom bledý květ,
se mladý sedlák s úsměvem k své ženě kloní
a sděluje jí, jak ho právě těší svět:
„Mne touhy netáhnou do ideálů výšin
a moře vášní vždy mi cizím zůstane,
mně doušek dostačí z pramenů lesních tišin
a černý chléb, z něhož dech zdraví zavane.
Já šťasten jsem, když klas můj, vánkem rozechvěný,
se vlní v ladných křivkách tiše do dáli,
když tvrdé práce své zřím účel naplněný,
o nějž mi starosti spát v noci nedaly...“