To je ten svět, jenž byl mi Bohem souzen:
ty louky zelené v své pučící a nedohledné slávě
a zase bludný les a únavné a pusté úhory, –
nade vším slunce jas, pak siné mraky dnes
a zítra rosa nadějí se leskne v osvěžené trávě...
A poutník marný s kvapem nervosním jdu vpřed.
Když vyjdu z lesů bludiště, kde umíral jsem strachem,
rád si zas kvítko utrhnu, jež roste v panenské luk zeleni,
a vůní jeho osvěžen, dál s resignací chvátám pustin prachem...