Po úzkém trámoví přes rozbouřené vody,
jichž kalná pěna časem v tvář ti šplíchne,
ty kráčíš pevně v klidu, jenž se z práce rodí,
tvůj krok na ztrouchnivělém dřevu tichne.
Na koncích vetché lávky chmurné baby sedí,
spuchřelé vyvrátit se snaží trámy
a do očí ti s neúprosným záštím hledí,
jež nasytit lze pouze mrtvolami...
Však krok tvůj se ni jedenkráte nezachvěje,
i nepřítel ti musí ustoupiti!
Jdeš kvapně vpřed, kde kvítí luk se na tě směje
a slunce v lesy snů tvých mile svítí...