Dni smutné, podzimní, kdy mlhy obzor zahalují,
že ani lesa nevidíš ni nedalekých hor,
jen ustrnule nasloucháš, jak teskné větry dují,
nad léta krásou zmizelou jak lká tvůj milý bor.
A marně k nebi pohlížíš, kdy slunce zase vzplane,
i noci bezhvězdné a tmavé jsou jak propasti
a v nudě dnů ti na mysli vždy jeden obraz tane,
ten výjev, jenž se odehrál kdys naší ve vlasti.
To podzimní byl den, na nějž se zapomíná stěží,
a při vzpomínce té se srdce česká zachvějí:
na Bílé hoře zbité vojsko českých pánů leží
a nad ním mlhy listopadové se válejí...