Až prvosenky něžný květ
zasvitne skromně v šeru lesním,
zda bude konec našich běd,
již konec našim touhám teskným?
Zda, Bože, smrtelný můj zrak
mých drahých uzří opět tahy?
Zda stanu, šťasten jako pták,
ve vlasti v podvečer kdys’ vlahý?...
Ó věřím i v hodinách běd,
že přijdu domů krokem plesným,
až prvosenky něžný květ
zasvitne skromně v šeru lesním...