Když v českých dějin labyrint svou myslí zabloudím
a Tvoji postať vznešenou duševním okem zřím,
Tvůj osud tragický mne hluboce vždy dojímá
a bolí mne, že genius vždy tolik trpět má...
Tvé srdce vřelé bilo horoucně vždy pro svou vlast,
a Ty jsi nesměl dýchat opojný ten český vzduch,
v cizině chladné musil’s prožít všechnu žití strast
a věčným steskem marným soužil se Tvůj velký duch.
Však, drahý Jene Amosi, u Tebe nejvíc ctím,
že ve svém bolu nikdy na mysli jsi neklesl,
že vytvořil’s, co nikdo nedovedl, duchem svým
a že’s v svět širý slávu rodné země roznesl...
A snad že v březnu, nadějí když voněl jara dech,
jsi narodil se, celý život věřil’s v těžkých dnech,
že národ náš zas stane šťasten mezi národy,
jha cizáckého zbaven, potupné své poroby.
A často myslím si, jak vzplálo by as oko Tvé,
kdybys zřel nyní vyplněnou touhu vlasti své:
že vláda věcí národu se zase vrátila,
že vlast si ztracenou kdys svobodu zas dobyla.