Noc. Jdu v zamyšlení hlubokým, němým lesem.
Nad vrcholky stromů veliký měsíc plá
a hází pohádkové barvy na zrosenou půdu.
Jdu sám, ponořen v nitro své.
Ó, v ňadrech mých to zraje... Dozrává...
Odvěký smutek Člověka tam uzrává...
Ta nesnesitelná němota lesa i rtů mých!
Oh, rozburácejte se konečně juž,
vy staří obři, zoufale nehybní a němí!
a, Smutku v mých ňadrech, prolom juž všechny hráze
a zaplav Hory a Lesy a Moře
a zaplav pekelným řevem Ničení
ten tupý a zbabělý, prokletý Svět!