Má duše po čase vždy vrací se zas k Tobě, Pane,
jak holubice v archu Noemovu.
Létala nad povrchem Země, hledajíc dnem i nocí
příhodné místo pro umdlená křídla.
A dni se zatměly, noci zas rozšeřily...
kam hlédla, hukot Bídy vln se valil zemským Údolím,
i zželela se ubohé ta marná, nekonečná cesta
a do Tvé archy, Pane můj, se vrací znova v pokoře...