V hrom bitev šli vždy s čelem vztyčeným
a v duši víru ve spravedlnost svých snah,
byť po domově stesk a touha k svým
jim srdce svírala v neblahých předtuchách...
Toť jak by starý Tábor ožil zas,
duch reků slavných husitských se vzbudil dob:
svět celý v údiv uvádí a žas
ten pohrdaný národ jak nejnižší rob.
Vše v sázku dáno, i krb rodinný,
jen k tobě, vlasti, zbývá láska bezmezná,
jíž všechny žití svého hodiny
rád každý věrný národa syn v oběť dá.
Když slunce nad polem vzplá krvavým,
tu leží ti, již neuzří už drahou zem...
a přec jich líce čímsi jásavým
jsou rozjasněna, nejblaženějším jak snem...