Ten koutek blaho samoty mi vždycky dal,
už řadu let tu v létě sedávám.
Dřív’ drahý synek můj si tu vždy s kvítím hrál
a teď tu tich a smuten sedám sám.
Stráň polní, jež se nad městečkem vypíná,
zříš odtud jasně domů do oken
a pod tebou se vlní žita, klas jich zrá,
ční v dáli horstvo jak pohádka, sen...
Tu pohled hluboký já do přírody mám,
o tajích věčnosti tu rozjímám
a jako od života odpoután já sním,
že Bohu blíž jsem tady s žalem svým...