Myšlénky mé jak tažní ptáci k Jihu letěly,
když podzimu dech chladný zavál ve Vlasti,
na březích moře Neznáma však klesly s výše své
a mdlobou všechny zhynuly.
Teď dřímají tam lidstvem nepoznány věčný sen
a vlny mořské pějí za ně requiem. –
Smutna je duše má jak matka bolem sestárlá,
jíž všechny děti pomřely!