Ach, kdybych doved’ být tak, Kriste,
jedním z tvých nejvěrnějších učedníků,
snad nalezl bych přece toužený ten klid,
jejž marně hledám na pozemských cestách.
Tak, sedě u tvých nohou naslouchal bych, Mistře,
tvým slovům, plným nadpozemské útěchy,
nebeský Jerusalem otevřel bys duchu mému
a slávu Otce ukázal mi v celé prostotě...
Však nesmírně juž zbloudila má duše,
zoufat bych měl si, Pane, nad svým životem!
ale já znám tvou lásku, která nejbídnější volá
a nejlíp promluvit zná k větrem klátícím se třtinám...