A to byl věru letos čaruplný máj!
Tak dávno stromy nekvetly, nevoněl dávno bez,
a země, oděna v zeleně mladé taj,
tak byla krásná, že k ní láskou nyla každá ves...
A slunce jaksi prohřálo i srdce nám,
že lidé byli nějak vlídnějšími k bližním svým,
a poválečné doby rmut a záští plam
jak by v tom moři zeleně zhas’, rozplynul se v dým...
I bouřky ovšem byly, k vůli změně snad,
by po divokém burácení hromu, blýskání
náš zrak víc těšil zrůžovělý květem sad
a sladčej’ v sluch nám znělo žežulčino kukání...