Má milá, neboj se, já nedotknu se krásy tvé,
neb příliš v úctě mám tvou zbožnost panenskou;
jen zdaleka chci zřít, jak zkvétají tvé luhy,
a chvět se před chvílí, kdy zaúpějí pod kosou...
A nebudu to já, jenž bude klidit hojnou žeň!
Neboť věř, touho má, ač vášeň ničení mi v krvi plá,
já slaboch chvím se nekonečným děsem,
když nejnepatrnější květ mám v cestě zašlápnout...