Karmínem zabarvila západ slunce zář
a z polí, vlnících se požehnáním Páně,
zpěv cvrčků věčný zní tak monotonně, fádně –
dech léta zdřímnuvšího ovanul tvou tvář...
Na jiný myslíš kraj a městys v klínu hor
a dýcháš téměř známou vůni žitných polí,
luk panenských... a srdce tím víc bolí, bolí,
když vzpomeneš, jak vítal tě v svou zeleň bor...
V sen vžíváš se, že zapomněl’s na místo, čas,
oh, zapomněl jsi, že jsi v zemi dálné, cizí,
že’s jak ten kámen, v moři hlubokém jenž zmizí,
tu nejsou milí tví, neslyšíš jejich hlas...