Hráz pod hradem, kde denně chodívám,
již zelená se, jarní vody hučí,
zpěv ptačí srdce budí k lásky hrám
a věčná příroda nás žíti učí...
Svou hroudou zavoněla zase zem
a vábí kouzlem nepomíjejícím,
ať starce, oráče neb snílka sem,
k svým ňadrům mateřským a milujícím.
A pilný oráč čeká s touhou již,
by v kyprou zemi mohl pluh svůj vnořit,
a země, střásši zimní mdloby tíž,
též touží dětem svým chléb živný tvořit...