Vyšel jsem za město. Smráká se.
Večerní stíny se táhnou po obilních lánech.
Udiven hledím v před a spíjím se.
Ty dálky! Jezera stemnělá
pod vánku jemnými dotyky se chvějící...
Ach, moci tak duši svou vykoupat
v hlubokých, v hlubokých těchto jezerech
a býti křtem tímto obrozen
a zcela novým člověkem se stát!
Odhodit moci tak tu tížící kulturu,
jež překáží čistotě citu i vnímání,
a dovésti milovat silně a primitivně,
jak znali jen Prarodiče v lesních svých slujích...