Perlíkem verš ten jasně, nepoddajně zvoní,
i když bard nad bezmocí vlasti slzy roní.
Co slavík pěje v háji, kukačka co kuká,
syn kovářův svou naděj’ zpívá i svá muka.
Nad zašlou slávou Hradčan stanul v zadumání.
Čekanko, i tvé modré oko srdce raní!
Však nechť nás nenávist a zloba s všech stran svírá,
jen nedej, Bože, aby zhynula v nás víra!
Dík pěvci! Naše vřelé díky nehynoucí!
Dík za ty vlastenecké zpěvy milé, vroucí
a našim českým srdcím rajskou hudbou znící,
že věrny jsou vždy a nad mdlobou vítězící...