Dva synky milé měl jsem... Jeden dřímá
snem věčným na Horském tom tichém hřbitově...
a po druhém stesk divoký mne jímá
v cizině, jež mne svírá jako v okově...
Ač vím, že péče matičky jej vede
bezpečně po života cestách prorvaných,
mám steskem, starostmi už vlasy šedé
a smutek zírá i z mých zraků ztrhaných...
A nemožno... nemožno změnit osud!
Již jara píseň po rovinách ruských zní,
však mnou nic nepohne, stesk rve mě dosud
a sluch můj vnímá vrb jen šepot smuteční...