Je řeka rozlitá a louky zatopeny.
U blátivých cest žita deštěm zbitá leží
a na obloze mraky stále se jen věží
a slunce paprsky jsou jimi uvězněny.
Nevoní kvítí luk, ni růže nezavoní,
list stromů umáčený zplihle visí k zemi,
jen těžké kapky šumí stromů pod větvemi,
jako když nad budoucí bídou slzy roní...
A smutné selské postavy zřím obcházeti,
zoufalství němé zírá z ustaraných tváří.
Den za dnem marně touží uzřít slunce záři
a marně k nebi mračnému jich prosby letí...