Co duní vlak, pohledem stíhám kraj
a na Vás myslím, matičko má, stále,
v svých dětských dnů se dávný nořím taj
a Vaši péči zřím jak ve zrcadle.
Žár těžkých let Váš černý sežeh’ vlas,
v tah lící jemný starost vryla vrásky,
však zbožnosti vždy v srdci skrytý hlas
Vás kouzlem zachránil křesťanské lásky.
Teď slunce podzimního smírný jas
v sad ztichlý žití Vašeho se lije
a světic gloriolu pravou čas
kol drahého nám čela jemně vije...
Dní pouze několik Vám zasvětím,
dál život volá mne a práce volá,
však obraz Váš si v srdci zavěsím
jak amulet, jemuž nic neodolá...