Je večer. Odešel jarní den
a jeho snahy a jeho bouře a jeho úsměv s ním.
Umlknul život, a ve vzduchu
jen zápasí ještě květin vůně
s odporným zápachem stok...
Sám sedím v kvetoucí zahradě, prostřed města,
a, hlavu skloněnu, toužím
po příští milence, neznámé milence.
Ten dnešní večer
je věrným obrazem budoucí lásky mé!
Tak budeš, duše má, ty skladiště plné
hnijících kultur odporně páchnoucích,
bojovat s duší milenky, s naivností vonnou...
Kdo zvítězí? se chvěju nedočkavě. –
Oh, do hvězdnaté noci dnes čekati budu tady,
bych vonného vzduchu nočního se s chutí nalokal!...