To není světlo měsíce, čím mdle se lesknou ulice,
co z mraků těžké směsice plá jako přízrak hrobový,
co hoří na větvích;
to není vítr dubnový, čím zachvívá se stromoví –
ó bože, to je první sníh!
Ó to již nejsou slavíci, již v jarní noci zářící
tu v sladkých trilků tisíci jak srdce vesny jásali,
to země vzdychla jen –
a byl to povzdech zoufalý, že duše naše plakaly,
ó bože, pro tvůj zlatý sen!
A my to jaro prosnili jak palouků květ spanilý,
ó my jsme pořád věřili, že věčně mladí zůstanem,
stisk ruky stačil nám –
teď ráno míjí za ránem, mně je, jak v srdci sklamaném,
ó bože, měl bych zůstat sám!
Ó země přece procitne a ve své říze blankytné
máj nad krajinou zasvitne a probudí se slavíci
i květy na větvích –
ó zda to slunce zářící vám rozhřeje chlad na líci,
ó bože, jako z jara sníh?!