Tvé srdce zvednu ve svých rukách spjatých,
až k obloze je zvednu, k slunci vzhůru,
kam nedolétne závist hněvem vzňatých,
kde s hvězdami se stopí do azuru.
Jen světlo bude zářit s oněch výší,
kde Tvoje srdce do červánků vznítím,
svět vroucí tlukot jeho neuslyší,
neb svět je bídný, bídný vlastním žitím.
By nedoletěl jeho posměch k Tobě,
v jas oslnivý Tvoji bytost skryji,
v jas nesmrtelna žijícího v mdlobě –
a Tvoji duši změním do lilií.
My nekonečnem odejdeme sami
v hrob srdce Tvého, v záři jeho rudou –
a celé věky svými modlitbami
jak po pohádkách po nás volat budou.
Když smutek prázdna nad světem se šeří,
náš žhavý duch se v slunci bohů topí:
že byli jsme, svět nikdy neuvěří,
že žili jsme, svět nikdy nepochopí.
A jenom Krása, která bohyní je
a z jejíž vůle srdcem Tvým se stanu,
ta v zlaté hrobce mojí poesie
Tvou svatou slávu najde pochovánu.