Zem vůní oddychla si po skončené práci
a tichým jezerem jak uplakaným okem
tkví v nebi chvícím se a bledém, přehlubokém,
v sen tichý o míru se zadumaná ztrácí.
V hor lesklých ledovcích se poslední svit tříští,
jak hladká těla žen ty svítí do daleka,
že vytřeštěný zrak v hře barev jejich těká,
až jasem oslepen jde spočinout v noc příští.
Tu nad hor kontury a mlžné silhouetty
bůh v parách veliký se jako gigant zvedá,
plášť hvězdný nebi dal, jak žebrák v zem chce jíti.
A tvůrčí bolestí se chvějí jeho rety,
on marně srdce to, kde spočinul by, hledá, –
a kletbu genia tak nejlépe teď cítí – – – –