Hodil své srdce v odvážnou seč, kde hřměla nejvíce,
a bylo to srdce jak zvon, bylo jak vichřice,
vzkřiklo, zakřiklo, překřiklo – a zase nanovo
ku předu, ku předu letělo to srdce rekovo.
Letělo, volalo s Nerudou: „A zas mne mršťte dál!“,
však vášnivě samo se mrštilo tam, kam se kdekdo bál,
a jestliže jsme drali se přec tmou a trnovím,
to jenom za srdcem, za srdcem, za srdcem rekovým.
Však já je zaslech’ jinak bít: na krbu hodiny
důvěrně, takřka šeptem tikají tak v soulad rodiny,
včerejška vděčně vzpomenou, zítřek už zdravíce,
však dnešek, ten skutečný dnešek povědí nejvíce.
Sedí tu žena, děti, přátelé, úžasem zoufalí:
jaké to příšerné ticho – hodiny ustaly!
Jaké to nádherné ticho: v svém rozvášnění zlém
umlkla náhle a mlčí a mlčí česká zem!
Ale to srdce rekovo zvedá se z mdloby nanovo,
jak zvon a jako polnice, nejvíc jak vichřice
už letí vlastní silou dál, už mizí pohledu
a burcuje a lomcuje ku předu, ku předu, ku předu!
Ku předu, ku předu, ku předu a všichni za ním dá
„přes věků rozhráň, za kynoucí leta“,
všem se nám rozdal, za všechny se dal –
chce tu být při nás do skonání světa!