Za rakví přítele, který ztich’,
plno nás kráčelo truchlících,
všichni jsme cítili v chvíli té
žití to prázdné a rozbité.
Hrobu jsme tušili bezedno,
všichni teď byli jsme za jedno,
jakoby v ztrátu a tichý žal
mrtvý nás navzájem smiřoval.
Lidský hněv trpký a zavilý
usmířen zdál se být na chvíli –
ale když od hrobu mnohý šel,
zavilý zase byl nepřítel.
Chtěl jsi mi podati ruku svou
nad přísnou věčnosti záhadou?
Nepodals, odešels mlčky v dál,
ani já ruky ti nepodal.
Znova se v závisti neznámé
zítra či pozítří utkáme,
život nás povolá do boje,
a co jsme cítili, marno je!
Mohl bys, příteli mrtvého,
odpustit živému pro něho?
Kterak jsme malí a zpozdilí –
masky jsme sňali jen na chvíli!