Když král Hakon
vydal zákon,
podle něhož v Norsku širém
jmenován jsem oficírem,
užasl jsem všecek zvolav:
„Co mi chce ten svatý Olaf?“,
neboť z Norska posavad
měl jsem jenom jízdní řád.
Teď však, z Osla oslavován,
stal se ze mne Čech-oslo-van
– majíť za tu oslovinu
opravdu jen v Oslo vinu! –
a já chtě to oslavit
piju jejich akvavit.
Přitom říkám doma pořád,
že ten řád je vlastně zlořád,
a nač tenhle další kříž,
když mám křížů dosti již!
Hakon sic to stvrdil perem,
že jsem v Norsku komandérem,
ale jinak je to doma,
tady Zdena komando má,
a já doma zůstanu
komandantem v županu.
Ejhle, toť ta podobizna
statečného mudrce –
ale když se člověk přizná,
je mu snáze u srdce:
v tomhle velkonočním čase
kdekdo z hříchů zpovídá se,
a mě tížil velký hřích,
že jsem dřív to nepostih’...
I když se teď mnozí Češi
tím mým křížem nepotěší,
nevšimnu si toho ani,
a tím více těší mne,
drahá, zlatá milostpaní,
vaše přání upřímné.