Jde denně zvolna, vážně po ulici,
vždy k zemi hledí, zraku nepozvedne,
ať ticho kol či zástup hlaholící,
ať za šera ji potkám nebo ve dne.
Proud hnědých vlasů na šiji jí padá,
má smutné oči, sněhobílé skráně,
a mně se zdá, že vesna kdysi mladá
své bílé květy vsypala jí na ně.
A mysl má tak na ni uvykla si,
že s nepokojem znovu čekám vždycky,
až při setkání sklopí svoje řasy
a na můj pozdrav kývne apathicky.