Jste unavena – spěte blaze
jak růže žárem uvadlé:
květ svadlý leží na podlaze
a mlha v každém zrcadle.
Vás ekypáž již venku čeká
a lože v přítmí pokoje,
je horka vaše ruka měkká –
a srdce vaše chladno je.
Mne čeká krb, v němž oheň hasne,
tma zívá z něho zoufale –
ó jak jsou vaše oči krásné,
ty krásné oči ospalé!
Květ bílý spad’ vám se živůtku,
spad’ k parketám a v prachu svad’ –
až odejdete,ve svém smutku
já sadlý květ ten zvednu rád.
Ó je to pro sny mnoho, mnoho
a pro život tak pramálo –
ó je to všechno, z jasu toho
co pro mé štěstí zůstalo!