Tenkrát píseň byla to, rozechvělá
řekla Tobě nesměle svoji touhu,
ale sobě nevěříc neřekla Ti:
„Miluji Tebe!“
Leč té písni v zápětí srdce moje
v žhavých rhytmech zaplálo, jako moře
pod sluncem se lesknoucích, nikdy klidných,
bouřlivých věčně.
Znáš, má Akmé, alej tu, v letní noci
kde jsem prvně políbil Tvoje ústa?!
Místo písní polibky štěstím němé
mluvily k Tobě.
A teď celý život můj písní jednou,
velkou písní beze slov objímá Tě
jako moře zářící, věčně klidné,
bouřlivé věčně.
Tam, kde „Sestro!“ bál jsem se Tobě říci,
směl jsem říci „Milenko!“ Tobě. Akmé –
a Tvůj snivý Catullus jistě jednou
„Ženo!“ Ti řekne.
Tam, kde píseň umlká rozechvělá,
kde i hudba polibků něma tichne,
celý život Catullův celým žitím
pro Tebe zpívá.
A tím celým životem refrain jeden,
byť i v písních umlkal, byť i mlčel
v mladých našich polibcích, zníti bude
ve slově: „Akmé!“