Všední život, denně nudný stejně –
milostpaní, víte co to je?
Nic, co by nás nadchlo v díla velká,
žádný svit, jenž hoří čarodějně,
v hrudi nic nám nejásá ni nelká,
bez citů jsme, lásky, pokoje.
Je to strašně smutné umírání
– vy to, krásná, jistě neznáte! –
na duši to černou nocí leží,
srdce dýkou všednosti to raní,
a to chví se, umírá jen stěží,
musí dožít žití proklaté.
Všední život, více bolí stále,
nemá nic, co duši skonejší.
jeho smích i jeho smutné lkání
výkřikem jsou nudy neskonalé:
bojíme se, smrti, milostpaní –
život však je ještě hroznější!