Vše zjemnilo se, vkus náš choulostiví,
jsme zcitlivělí a jsme přeubozí,
jsme nedůtkliví, sensací jsme chtiví,
a s Bohem koketují neznabozi.
Už mladým pánům hořkne vůně v nose
a protože se vášně na hřích zvrhly,
teď lechtají se tam, kde líbalo se,
všech žen jsou syti, než je v náruč strhli.
Než najedli se, všeho jsou už syti,
jsou hříšníky, ach, než si zahřešili,
dřív zmláceni jsou, nežli byli biti,
jsou přemoženi dřív, než v bojích byli...
Než vzepjala se, klesla naše vlna,
a za jitra se nad námi už stmělo;
čas uzrál u nás, nežli rozkvet’ zplna,
a v naše květy záhy napršelo.
Řím v úpadku! Ó mládeži ty stará,
tvým césarům už pelichají vlasy –
teď nezbude než počkat na barbara,
když kulturu již všecku strávila jsi!
Teď nezbude ti, oběti své doby,
než uleknout se příští doby v bázni,
v svých paláců se zlaté zavřít koby
a podřezat si strachem žíly v lázni.
Ó, jaká ztráta, smutek neskonalý!
Z tvých žil taní vteče zas jen čistá voda
a lázeň tvá se krví nezakalí –
ó mládeži, ó věčná je tě škoda!