Zem rozkvetlým se létem pyšní
a kde dřív snila poupaty,
tam v sytých barvách žhavých višní
vděk smyslů zraje bohatý.
Vy krásná s hlubokými zraky,
zda cítíte už potají,
rty vaše jak ty višně taky
že k polibkům teď dozrají?
Svět nedotk’ se vás dosud hříšně,
a smyslnost v tom nebyla,
když zkvétala jste jak ty višně
tak sněžná, vzdušná, spanilá.
Však višně zrají, moje touho,
a chvěji se, ó nebesa,
co žárlivě jsem hlídal dlouho,
že jiný přes noc očesá!