Vy s úsměvem všem stejně klaníte se
v tom roztomilém kruhu dam,
já jako na vás v stejném očí plese
se na sousední dámu usmívám.
Já stejně dvorně její vějíř zvednu,
když v rozpacích jej upustí,
já rozrušen se ani neohlédnu,
když bílý šat váš kolem zašustí.
Ó nudná dvornost – smutek dýše z toho,
v své lhostejnosti zoufalý:
my měli v srdci přece lásky mnoho –
my přece mnoho sebe klamali!