Zem zachvěla se. Stuhlou hrudí její
jak teplá krev by rozlila se v ráz,
jak nový smích by vzplál jí v obličeji
a v žírném lůně plodné síly jas.
Tu praví člověk: „Vstalť jest této chvíle
a spásu nesl v srdce zdeptaná
i lásku s mírem na korouhvi bílé –
ó pospěšme a pějme Hossanah!"
Ta země jarem v léto zráti bude,
až chladný podzim žár ten uhasí,
že matce zemi holý strom jen zbude,
jejž v teplém jaře vypěstila si.
A přejdou léta, člověk zapomene,
kdo modlou byl mu dávným před časem,
snů na troskách si nový oltář sklene
a nových bohů jméno vtesá sem:
a tomu, jenž teď veliký a svatý
plá na kříži svou slávou věkům vstříc.
v den, klat kdy bude člověčenstva katy,
jak zemi v zimě nezbude pak nic.