Jako motýl nachový
v mdlém a snivém kolébání
těžký vějíř krajkový
k růžím vašich rtů se sklání.
Zpola kryje prsa sníh,
které jeho nachem svítí,
v rhytmech volných, ospalých
tiší jejich vlnobití.
Jako hvězdy plačící
vaše oči z něho planou,
čelo rovno měsíci
plá v něm září zadumanou.
Zpola smutek neznámý,
zpola touha zmdlévající
hoří jeho krajkami
v žhavém nachu vašich lící.
Jako noc, jež nese mír
a též neklid, který tíží,
v jeho hudbě snů mých vír
v květy vašich rtů se blíží.
Zpola blahem šílený
tuším noci rozkoš dlouhou,
v jeho rhytmu bez změny
zmírám přece smutnou touhou.