V přísných dnech, kdy smrt se snoubí s žitím,
víc než jindy tvoji blízkost cítím,
cítím, jak se s věčnem pojí hmota,
jak mi tebe třeba do života.
To je víc, než poblouznění denní,
mnohem víc, než chvilky odcizení –
toť ta věrnost jediná a bez dna,
věčnost je to závratná a hvězdná.
Nad propastí věkovitých strží
naše ruce vášnivě se drží,
vzpírají se k nesmrtelna divu –
není možno bez tebe být živu!