Ve starém parku, stezka kde pustá
ztrácí se v šeré aleji,
javor kde s bukem široko vzrůstá,
keře kde snivě šumějí,
lávka se kryje porostlá mechem,
ukrytá stromů do stínu,
duše sem touží vábena dechem
vonících květů jasmínu.
Jiný by možná vzpomínal tady
na letních nocí chvíle ty,
v sladké kdy touze, šťastný a mladý
líbal zde dívku na rety,
kterak jí hladil vlnivé vlasy,
líbal a líbal, v duši ples,
kterak si odtud na dlouhé časy
vzpomínku krásnou, štěstí nes’.
Ale já přišed v místa ta pustá,
keře kde snivě šumějí,
veliký mír kde líbá tvá ústa,
píseň kde volá alejí,
v závratné touze myslil jsem pouze,
z onoho jasu šťastných chvil,
jenž plál tu jiným často a dlouze,
že já jsem pranic neužil!