Jak bílý přelud němý,
tichých vůní moře
blouznivý Ježíš jde zemí
a z dlaní plá mu zoře.
A v jasu vodopádech
se hvězdy za ním řítí,
země má růžový nádech,
jak bledá růže svítí.
V mdlém plápolu se skvěje
a světla po ní planou,
nebeská propast se chvěje,
hvězd kaskády z ní kanou.
Dvě rudé kvetou růže
kdes na severu v sněhu,
básník jen pochopit může
jich žár a jejich něhu.
V zem unavenou mrazem
svou vůni dýší žhavou,
Ježíš kdy snáší se na zem
svým zázrakem a slávou.
Dvě mladá srdce hoří
jak ohnivé ty růže,
v bouřích je, v bolestí moři
jen Ježíš najít může.
Přijď, Ježíši, a shlédni
v ta srdce rozechvělá,
v posvátný plápol je zvedni,
jenž tobě září s čela.
Ó podejte mi ruku,
má Madonno a Paní –
v žhavou těch srdcí dvou muku
se boží láska sklání.
Jak bílý přelud němý,
jak tichých vůní moře
blouznivý Ježíš jde zemí
a z dlaní plá mu zoře.
A v jasu vodopádech
se píseň má k nim řítí,
vaše tvář boží má nádech,
jak bledá růže svítí.
V mdlém plápolu se skvěje
a vůně na ní prodlí,
celá má bytost se chvěje
a souzvukem se modlí.
Přijď, Ježíši, a shlédni
v ta srdce rozechvělá,
v posvátný plápol je zvedni,
jenž tobě září s čela.
Má Madonno a Paní,
zem v zbožném zmírá plese,
blouznivý Ježíš jde plání,
jde Láska – modleme se!