VANITAS

Já krásnou báseň kdysi čet’, já k smrti tehdy vzrušen byl – leč po řadě let, když znova jsem tu báseň čet’,

já vzrušení to necítil. A v herbáři mém voněl květ, on barvami se, vůní chvěl – a po řadě let

byl suchý, žlutý onen květ, já jeho krásy neviděl. Já na prabábu vzpomněl hned, ta měla robu, padlý sníh –

leč po řadě let ta roba z mody vyšla hned a dnes je k smíchu její střih. A mojí duše divný vzlet,

jenž o věčnosti kdysi snil, ó po řadě let mne k vtipům dráždil onen vzlet – a já se přece zasmušil.

A moda, báseň, vzlet i květ v své divné kráse záhadné – vše po řadě let tu musí zblednout jak ten květ

a jak ta moda uvadne. Jen to, co cítíš v duši tkvět’, ať práce to či lásky skvost, to po řadě let

snad v jiných duších bude tkvět’ – ó básníku, měj na tom dost!