Jako květ jsi vonný, bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Na břehu, slyš, flétna kvílí,
umlká a volá zase,
pláče teď a jásá chvílí,
povídá snad o tvé kráse,
čarovný ty květe bílý,
na vlnách jenž kolébá se.
Letní noc je vlahá, tichá,
a my v kraji sami, sami,
jenom jasmín vůní dýchá,
měsíc svítí nad vodami.
Srdce moje touhou vzdychá:
jako láska připadá mi
letní noc ta vlahá, tichá,
v níž my sami, sami, sami.
O tak nyní chtěl bych mříti
tebe maje ve objetí,
hledět v zrak, jenž touhou svítí,
v líc, když nachem zaplane ti,
jenom na tvých retech sníti,
neznat bouř, jež krajem letí,
tiše jak tón flétny mříti,
tebe, drahá, ve objetí!