To byla stará, stará pohádka,
v ní byla jsi mým strážným andělem,
mých smutných písní víla přesladká
a zlatá hvězda v žití setmělém.
Co zvedáš ke mně očí modrý květ?
Ten život dávno, dávno otráven,
nám jenom smutek v mladé duše slét’,
nám jenom touha zbyla v lásky sen.
A než se v horách ráno probudí,
z tvých očí perly skanou na líce,
tvé duše květ ti svadne ve hrudi –
ó, dítě mé, to bolí nejvíce!